No byla to vlastně náhoda. Když mi bylo 12 jel jsem se se sestrou a švagrem podívat na vyhlášení Zlatého Kanára, ne proto, že bych něják extrémně sledoval tenis, ale proto, že tam hrála moje oblíbená kapela No Name. Po akci švagra na místě kontaktoval právě pan doktor Slepička, jestli bych nechtěl zkusit tenis na vozíku. Do té doby jsem nevěděl, že něco takového u nás existuje a navíc v té době jsem dělal jachting a to hodně naplno, takže na ostatní sporty nebyl čas. Doma jsem to probral s otcem a už v létě jsme se jeli podívat na mezinárodní turnaj v Brně. Tehdy jsme to spíš brali jako něco, co se můžu naučit a zlepší mi to fyzickou kondici. Po tom co jsem shlédl pár zápasů, jsem řekl, že bych to určitě chtěl zkusit. Tak jsme si v Olomouci našli trenéra a začal jsem s prvními krůčky. Tehdy jsem neměl tenisový vozík, takže první rok jsem vše zkoušel pouze na vozíku civilním. Po tom, co jsem se rozhodl tomu věnovat více, mi svaz doručil vozík na míru a začal pravý trénink. Postupně jsem se věnoval víc a víc tenisu a jachting opouštěl až jsem začal jezdit až 20 turnajů za rok.